Své pagodě.

Ty svědku bolů mých,

Číňane s žlutou lící,

v můj trud i smích

jen stále kývající,

ve jizbě mojí tmavé

tys pouze král,

nuž ve svévoli hravé

škleb tváře svoje smavé

a kývej dál!

V mé duše hlubiny

jen ty smíš nahlednouti,

tys jediný

můj přítel v světa pouti!

Tvým kýváním v mé hrudi –

juž dlouho spal –

se lásky anděl zbudí –

a Satan se tam znudí –

ó kývej dál!

Když v smutných myšlenkách

své otevírám dvéře,

jen větru tah,

a vidím v pološeře,

jak s mého kýváš stolu:

a smích i žal

se sváří ve mně spolu,

že srazil bych tě dolů –

leč kývej dál!

Když večer z oken mých

se pablesk slunce tratí,

tvůj prs i břich

červánek nachem zlatí.

A hle, juž přišla zima,

žár v krbu vzplál,

na okna bouře hřímá,

u krbu kocour dřímá,

ó kývej dál!

Ty, drahý, dobře víš,

jak jednou přišla se mnou,

rty ke rtům blíž,

tluk srdcí v hudbu jemnou!

Když jsem ji k ňadrům vinul

a pak se ptal:

Smím líbat? – ty jsi kynul,

proud polibků se řinul...

ó kývej dál!

Ó jak mám tebe rád!

Ty byl jsi svědek němý

všech jejích vnad,

a teď, když smutno je mi,

ty kouzlíš v dlouhé chvíli,

když rád bych spal,

v sen její úsměv milý,

prs kulatý a bílý...

ó kývej dál!

To vše minulo teď,

my sedáváme sami;

dej odpověď,

co s mými myšlenkami?

Jsou blesky mého ducha,

jenž z hlubin vstal,

či věčnosti jsou tucha,

jichž květ bouř nerozcuchá? –

Nač kýváš dál?

Když s lože vyskočím

a zoufalství had slizký

mně hlodem svým

cíl žití hlásá blízký,

když zděšen ptám se tebe:

„jest pekla pal?

jest věčnost a jest nebe?

můž duše zničit sebe?“ –

Proč kýváš dál?

Či mojich myšlenek

jsi ironie lživá,

která v můj vděk

jen stále hlavou kývá?

Proč „ne“, proč stále „ano“?

proč osud hnal

mne stále v noc, ne v ráno?

Proč pálíš dávná ráno? –

Jen kývej dál!

Tvůj pestrý šat i cop

a dlouhé kníry tvoje

pradávných dob

mně kouzlí sny i boje:

Orient květný brány

mně zotvíral,

zřím beduinů stany,

a pouště, karavany...

Jen kývej dál!

Od Indu pověsti

mi zvoní sladce v ucho;

báj o štěstí

kdy splníš božská tucho?!

Na sfingu na výsluní

se ibis vzpjal,

zem pod kopyty duní,

já cítím čaje vůni...

Ó kývej dál!

A jak bych hašiš pil,

se lebka moje šíří,

jak na skráň bil

by rej mi netopýří,

ve postav divé směsi

se anděl smál –

Za ním! nechť pekel běsi

se na mé paty věsí!...

Jen kývej dál!

Sem k loži tisknu jej,

ten obraz sladkoblahý,

ten obličej

má snivé její tahy.

Ó líbej, dívko snivá,

kdož by se bál?...

Tma – všecko v mlhu splývá,

jen pagoda má kývá –

nuž kývej dál!

Ó divná náhodo!

Smrt hlavou kývá taky.

Ó pagodo!

než vzletnu nad oblaky,

než ustelou mi v hrobě,

bych věčně spal,

já v rakvi přijdu k sobě

a řeknu ještě k tobě:

„Jen kývej dál!“