SVÉ PÍSNI.

Když jsi se náhle zrodila ve mně

neočekávaná, líbezná, krásná,

já – ne tvůrce tvůj, jen zrcadlo skromné,

v němž shlíží se věčnosti úsměv –

jsem překvapen touto milostí velkou

se zahleděl do tvé spanilé tváře

a miloval tě jako své dítě.

Však vyslovit, co nevysloveno bylo mou silou,

mým nejvyšším vzletem tíhnoucím k hvězdám,

před čím jsem poklekal v tichu své duše

a neodvážil se s krásy té snů závoj strhnout,

to vyslovit, to v plen dáti všednímu světu,

v němž nízkost valí své bahnité proudy,

na jejichž březích posměch a lhostejnost bydlí –

ach, k tomu neměl jsem síly.

A přece jsem toužil, by od srdce k srdci

má píseň se nesla a majetkem jejich se stala,

by rhytmem svým v nich příbuzný vzbudila pohyb

a v spolucítících stejné rozezvučela tóny.

Však nebyla orlem, spíš jenom motýlem hravým,

jenž schvácen nálady rozmarným vánkem,

od růží k astrám snivě se houpá,

jsa příliš lehký, než aby myšlénky tíhu

kams’ k nebi, před oči všech dovedl povznést.

Než mlčet já nedoved’ a pustil svou píseň

do žití mnohotvárného, širého vření,

a toužím jen po tom, by se mi vrátila nazpět

až na meči zlomeném jí bude lze spočinout jednou,

jejž v bitvě zlomil jsem pro víru prostou

té platící kráse, jež Ji – mou zrodila píseň.