Své poesii.

Zlatokřídlá libello,

střásala’s vždy duhy jasu

v boje rozvířených hlasů

zemdlenému na čelo!

Odkud nový svit máš jen

zdrána, sklána stokrát v boji,

že se nová záře rojí

s křídel tvých v můj mračný sen?

Dítě bohů jsi ty snad?

Ale to je staromodní!

Muška žití nad pochodní

chceš si nach svůj ožíhat?

Ať mi kreslíš v plaché sny

klikaté své arabesky,

ať dob zašlých kouzlíš fresky,

vždy mne lákáš do Vesny.

Do vesny mých mladých let,

kde to plálo, divě hrálo,

s bohy rvalo se a smálo

v smělém vzmachu stále v před!

Prchla léta a vše – nic.

Stmívá se, co chceš? V mé touze

pápěrkou jsi léta pouze

spadlou v sněhy řídkých kštic.

Větrem sdraný, holý peň

k obloze ční, můžeš ještě

vykouzlit mu květů deště,

je tu možná nová žeň?

Nevím, ale v tanci svém

ty se chvěješ nad mou lebí,

steré larvy kol se šklebí,

ty’s však ironií všem.

Tancuj dál, jak libo ti

míchej barvy a tlum světla;

leb, jež tebou jednou zkvětla:

ani smrt, vím, nezkrotí!