SVÉ SESTŘE.

Tys pravila, že jaro přijde znovu

a nanese nám vonných růží,

že nové květy vzpučí ze sirého rovu

a jara smích ve písni ptačí zazvoní,

když za suchý list, jejž sem vítr snáší,

k nám jabloň čelo přikloní

a deštěm květův obsype hruď naši.

Já netušil, že naposled

se na mne smál Tvůj zářný hled,

že Tvého žití jaro – plaché ptáče

juž nikdo nazpět nevypláče;

já netušil, že ze všech luzných jara dětí

jen lilje v čele vykvete Ti.

Já myslil, že Ti v zlaté vlasy

má ruka vínek k hodu svatebnímu vtká.

Však Tobě los byl souzen jiný:

má ruka kol Ti čela obmyká

jen vínek z rozmariny,

když ve spěchu se sklonil ke Tvým rtům

ten smutný anděl smrti

a s duší Tvou let’ k nebesům.