SVÉ SESTŘE, KDYŽ POSLALA MI POSLEDNÍ RŮŽE NAŠÍ ZAHRADY.

To jsou ty květy naší zahrady,

to je ten dech, svou sladkou vůní známý,

to je ta vůně, v níž jsme sedali,

když strážný anděl náš byl ještě s námi.

A bývaly to chvíle předrahé,

bez voněl tiše a ty květy rděly

se nachem čistým, když v těch jarních snech

jsme v besídku si sedli osamělí.

A večer tiše splýval po horách

a v každou hruď se tolik štěstí lilo,

šum stromů táhlý chvěl se nad námi

a klekání kdes v dáli hlaholilo...

A jak ty růže vůní dýší kol,

mně zdá se, že se s hůry na mne dívá

ta jedna tvář tak láskou zářící,

ta bílá skráň tak teskně zádumčivá.

Ó stíne drahý, co tvůj velký dech

a co tvé bílé čelo chce teď u mne,

co na mé skráni vlídná ruka tvá

a co tvé oko ovlhlé a dumné?

Ó že tě zase, zase musím zřít,

jak čelo tvé se stínem teskným halí

a jak jsi snila velký, věčný sen

a jak tvou rakev květy vystýlali...

A jak s tím trpkým, tichým úsměvem

v tom loži svém jsi bez pohnutí spala

a jak k té rakvi víko vkládali,

a ty’s jen tiše dál se usmívala.

Kde je ta chvíle, v zvonů kvílení

když duněly ty těžké, tvrdé hrudy –

tvůj hrob už první travou zarůstá,

dál světem bloudí znovu syn tvůj chudý.

Teď čelo darmo v dlaň mi upadá

nad květy těmi, pozdravem z té dáli.

Dech růží kolem, ale zdá se mi,

jak divným tesknem v duši by mi vály...

Ó sestro má, v té naší zahradě

tam po té zimě nové růže pěsti,

až novým jarem krví rozkvetou –

vždyť pod nimi kdes spí nám naše štěstí.