Své spící ženě.

Na čele klid, na prsou ruce spjaty, –

ten spánek tvůj tak blahý jest a svatý.

A jako nevinného děcka spaní

je klidno hluboké tvé oddychání.

Jak od sebe v ten mžik jsme odděleni!

já v bdění, ty v tom všeho zapomnění.

Myšlení osten cítím a dne tíži,

tvůj duch je prost všech okovů a mříží. –

Kde klidu mžik, se ptám, v tom světa víru?

tvá celá bytost dlí v náručí míru.

Kde Bůh? se ptám, – svět celý nemůž’ říci,

a ty tak blízko mne mu patříš v líci.