SVÉ VNUČCE.

To všecko přejde, jak tu leží:

ta obrázková knížek směs,

ten kůň, jenž natažen sám běží,

se srstí beránek i pes.

Ty panenky vše rozcuchané

i odřený a splasklý míč,

to nádobíčko rozlámané

a s harmonikou trubka, bič.

Je toho skoro truhlík celý

a plný pestré veteše,

a denně zas tvůj krůček bdělý,

sem stáčí se k tvé potěše.

A všecko každým dnem zas baví

v té neúmorné svěžesti,

již obnovují mladost, zdraví,

tkajíce přelud o štěstí.

A tak ti život denně splývá,

půl pohádka jest a půl sen,

vždy dojat zrak se k tobě dívá,

a den ti plyne jako den.

Tak stejně jako tvojí matce,

kdy rovněž tak jsem nad ní stál,

od svojí ustávaje práce,

v jho jejíž zlý mne osud spjal.

Tak vidím, jak se všecko vrací,

jak první květy na větvích,

jak na počátku jara ptáci,

jak v podjeseni první sníh.

Jak vše zde bylo by již všední,

jak verš, jejž říkám z paměti,

svět, žalář byl by, kde se nední,

bez něžné lásky k dítěti.

Jak z všeho, co jsme vydobili,

svým uměním i odvahou,

ve napjetí až krajní síly,

ať hravě již, ať námahou,

by náhle pozbylo své ceny

a nezjasnilo chmury čel,

kdyby se nad tím vytoužený

tvůj, dítě, úsměv nevznášel!

Tož vraceje se k svojí práci,

již ten tvůj úsměv vyzlatil,

se modlím s tichou resignací,

by stejným Bůh ti odplatil!