SVÉ ŽENĚ.

Na louce není z jara tolik květů,

a tolik míru není v lesní hluši,

co poupat štěstí rozdechla’s mi v duši,

co klidu jsi mi dala proti světu.

Tvých očí zář tíž se mne rve, jež kruší,

bol rozplývá se úsměvem tvých retů,

má duše v tobě jásá plna vznětu,

a divý spleen jí více nezasmuší.

Tvá krása těla vždy mi do snů svítí,

jak Venuše kdy v štítu svém se zhlíží,

z tvé mysli znám teď, co dá sílu k žití.

Má láska roste, jíž se k tobě víži,

vždy novým žárem větších vzletů hárá –

ne, louka nemá tolik květů z jara!