Své ženě. (I.)

Šla jsi za mnou krok co krok

jako za tím, kříž kdo nese,

pod ním klesá a se třese,

šla jsi za mnou rok co rok.

Mnohá rána, mnohý šleh,

mně jenž platil, v tvou pad’ líci

a kde vzkřik’ můj ret se chvící,

z tvých nevyšel ani vzdech.

Kde jsem zoufal; klesal již,

kde se moje noha smekla,

než jsem padl, ty jsi klekla,

na plece mou vzala tíž. –

Oba prach! – já hleděl v zem,

prach, jenž znov se k prachu hlásí;

a ty vzhůru hleděla jsi,

silna v tom, co božské v něm.