Své ženě s předešlým sonetem.

Já vím, jak doba rokoka ti milá,

má ženo, proto jsem ten sonet psal,

já dobře tuším, jaká tajná síla

tě k oněm věkům víže dál a dál.

Ten dávný čas ti líc i duši dal,

tys v dnešním světě jaksi opozdilá,

versaillský park neb jeho zářný sál,

toť místo, kde bys byla právem žila.

Rokoko malby, fontán, palác, sad,

rokoko účes, šperky, chůze, šat

tě uvádí vždy v nadšení a ples –

Rci, odměníš ten chudý sonet dnes,

jak lichotivě odměnila bys

madrigal něžný ve Versaillu kdys?