SVÉ ŽENĚ.

Kopule nebe jarního se modrá již

a louky u nás dýší vůni kořennou,

čermáček pěje za chaloupkou omšenou...

a já v cizině sám... ach, jaká v srdci tíž!

Zda v nocech bezesných mé vzdechy neslyšíš,

má drahá, když klid ruší tikot hodin jen?

Zda stesk mých vzpomínek, když rozjasní se den,

z těch dálek nezanese vánek v tvoji tiš?

Ó věř, má drahá ženo, každým dechem svým

já u vás jen, ach, u vás jen já stále dlím

a dokud nepopatřím tváří vaši v tvář,

květ vůně nemá pro mne, slunce nemá zář...