SVÉ ŽENĚ.

Vždy plný úzkosti a prázdna ve své duši

jsem toužil po srdci, jež možno obejmouti,

v něž bytosť vnoří se a jsoucnosť svoji zruší,

já toužil tajemství to žití postihnouti,

a býti ženskosti a duši lásky blíž –

to dávno již.

A štěstí, které v let se dává před člověkem,

jsem pozdě – přece chyt’! Já v hlubiny se noře

tvých citů žasl jsem, a na dně jeho měkkém

jsem uleh’ v pokoji jak mrtvý plavec v moře,

mně věčný pokynul tam lásky sen –

a včera jen.

Ó štěstí, rozkoši, v níž žijí Bůh i lidé,

ty ohni nebeský, jímž celý vesmír plane,

i ty, ó smíření, ty čistých duší klide,

ve kapce jediné jak celé moře tane,

a v prášku drobounkém všech světů víří ples,

nám záříš dnes.

Čím lásce chvíle jest? Čím celé lidské žití?

Nám lásky hodina jest doba nekonečná.

Či možno milovat a zítra zapomníti?

Či nelze pojati svým srdcem snění věčná?

My stejně budem’ pít zas čisté lásky vznět

za dvacet let.

A potom umříti... Jak luční kvítí zmírá,

dva květy v jednu noc, a tisíc nových vchází,

den slavný růžový se zas jim otevírá

a v květy zrozené zas nové barvy sází,

by lásky život zas v nich sděděný se smál,

a věčně dál!