Své ženě.

Ty pravdu máš: Ne to, co básník zpívá,

ne jeho snění šťastným činí svět.

V tom žití člověk z všeho naposled

přec na věrném jen srdci pookřívá.

A láskou jen se v Boží dílnu dívá,

s ní k blahu vstoupá, bez ní padá klet,

a byť snes básník na zem rajský květ,

kdy podána zaň žebrákovi skýva?

Dlaň věrně v dlani, náruč ve náruči,

trnitou cestou lidstvo vstoupá k nebi,

jen z lásky síla, práce, blaho pučí;

kde není, tam jí básník nenaučí;

přes hluchá srdce píseň jeho zvučí

a stará bída dál se na svět šklebí.