Svěcení.

Kams’ mne sem vyváblo

Slunce oulisné,

Kams’ potok zavedlo

Ohnivý k horám?

Nepřislíbilos mi

Srdce ovlažit,

Koupelí plamennou

Zimno z něj omýt? –

Teď teprv jsi lípě

Dávalo zlatou

Blyskavou korunku, –

Již jsi prchlo s ní.

Krátko půjčuješ ty

Slávu, – nechci ji –

Jak stromec zatruchlel! –

Ty jsi host krutý.

A třikrát krutý jsi host,

A vše, jenž mne navštíví,

Květnavou bodá to dýkou;

Květ vidím, ocelno cítím!

Sladce pak tlačí tě šíp

Listovím jsa obvinut;

Pozbudil paprs’ ti žádost,

Nesplniv ji krásněji tkví!

Postavo svatá! neseš

Od nebešťanů pověst,

Do středu v prsa zvučíš mi

Klidnato hlasem blahostným.

Kams přišel, co tu hledáš,

Stromci náviděls koruň? –

Královat velí ti srdce?

Velku to skojils myšlénku.

Mocnu, pevnu, silnu pěst

Žezlu kázacímu dej,

Knížecímu vínku věhlas; –

Chlapci hříčka jest radostná.

Hrát si vyšlo dítě mé, –

Lesmi, polmi, oblohou,

Sluncemi, Svatými hrát? –

Velku to skojils myšlénku.

Hrát s tebou! – hraješ semnou. –

Srdce zaplesej, plesej

Chlumku, jenž neseš milostnu,

Slunce zastav a spodiv se!

Rtíky jen, dovol Svatá,

Ať se dotknu tvých rukou.

Dlouho jsem nemoh tě poznat

Nad pozemsky vystrojínu.

V brzku je zde loučení,

Vstaň a slyš, co teď povím!

Tak tě já neznám cyzynče,

Zrak tě, můj robenče mámí.

Tak musí milostno jí

Ohnivé z očí planout,

Tak musí rtové vypouštět

Slov studeň blahozvučící!

Ty mne nikdy nezpytej;

Nespatří jasných světů,

V tajnu co vězí ve nočním,

V hloubi jen hrabáš nadarmo.

Kam si táhneš

Hornem lesnem?

Chceš ve hůru

Vejš co hvězdy; –

V důlu pádíš

Hlejb co kovkop.

Světla pít chceš,

Světla rájská,

K zemsku jádru

Vnitř se chýlíš, –

Králi velký,

Mocnovládný! – –

Anjelé ti

Stráž drží ve

Říši nemezné;

Pnou ti svíce,

Bodroohenné

Plápoly veskrz.

Podrobou ti

K službě rychlé

Města s věžmi,

Obce slušné,

Května háje,

Luny jasné.

Vystaví ti

Trůn sloněnný,

Opletou ti

Roucho červcem,

Spínají ho

Sponky zlatými.

A vznesou tě

Tam, co krývá

Chmůra v záři

Růžno chrpno,

Co s Fiolnem

Pak si míchá.

Viz, jak ručky

Juž vypíná

S darmi jasna

Sbor malitký!

Jak perutky

Teskno váží,

Jak si upno

Zastonává. –

Žes nekouk na

Práci outlu,

Králi velký,

Mocnovládný.

Otevři si říš,

Veřej, co vidíš;

Zlatý co je zámec;

U ní z nachu rámec.

Tu klíč ti podám,

Otevři si sám.

Jak vyhlížela mutno,

Slz v oku stkvěla čistá,

Náčelí mi pokrápla, –

Je vřelá a mne pálí.