SVĚDEK.

O nic jiného se nejedná,

dekorace tuze průhledná,

soukromého rázu je to podnik.

Představte si šedou oblohu,

prostitutku zvadlou na rohu,

propadliště: zaprášený chodník.

V oponě je otvor neblahý:

Zakázaný přístup do Prahy.

Sítí nástrah propluje však štika.

Aby signum holky setřela,

zubem času vryté do čela,

na provázku vodí s sebou psíka.

Bez bázně a snad i bez hany

jezevčík ten opelichaný

paní svoji provází jak páže...

Bez něho by byla nejistá,

jezevčík však, němý statista,

mýlí oko policejní stráže.

Zdání pravdy všecko vyrovná,

oklame i oko špehouna.

S bodrým psíčkem měšťanská jde dcerka – –

Ctnostný pláštík této procházky

přikryje i sešlé podvazky,

přikryje i sešlapaná perka.

Jezevčík je svědek mlčící,

poslušně jde úzkou ulicí,

šťasten kráčí v obojku své šňůrky...

Vesele si štěkne, poskočí,

s láskou hledí paní do očí,

vede-li si hosta do komůrky.

Nožičky má jako z olova,

třetí den už nežral, do slova,

dnes však psíček blaženě se tváří...

Na pohovce cosi šelestí – –

Dumá psíček, dumá o štěstí...

Půjdou dneska s paní k uzenáři...

Hodná paní, dobrá, rozmilá,

jezevčíka nikdy nebila,

za dvě zlatky koupila ho z psince...

Tolik tenkrát spolu plakali,

vždyť se, bože, oba hledali,

ona přišla tenkrát z nevěstince...