SVĚDOMÍ.

Jsou chodby v hájích, chodby plné echa,

jak velmi vzdálený a velmi temný hrom,

van větru chladný trýzeň v tobě nechá,

že toužíš po něčem a pneš se po někom.

Jen jsi-li čist, ty přijmeš dary lesní:

to pnutí po něčem, tu touhu za někým;

kdo s hříchem jde, ten v chodbách háje nesní

tím sněním ze světa a světa dalekým...

Neb tomu úzko je, když echo slídí po něm,

strom suchou haluzí se zatne v jeho týl,

neb tomu úzko je, když hlásek v hrdle oněm,

jak do studně by kámen ponořil.

On houště obchází, jich výdechu se děsí,

jak z mrtvých úst by ševel se to nes,

když setmějí se zádumčivě lesy,

jak může být jen zádumčivý les.

On houště obchází a „běda!“ „kdo jste?“ teskní,

zvuk vlastních slov mu srdcem proniká

a kmeny pnou své paže pitoreskní,

by chopily se jeho – vinníka.

Jde dál. Jde dál... Své tepny bíti slyší,

klus krve bázlivý je v skráni jeho znát,

flór soumraku se zvolna nese s výší

a černé vlny plynou odevšad.

Jde vlnami. Jde lávou. Vše se mate...

„Já přicházím. Vy volali jste mne?“

Dřev shnilých zmírá kouzlo bludičnaté

a studené a mdlé a tajemné.

„Jdu lávou. Přicházím. Mne potrestejte dravě,

vy mlčící a strašní katané!

Až přijde noc, nechť zastane se v trávě,

kde bílé tělo ležet zůstane!“

Jde dál, jde dál... (To duté bubnů vření!

Ty zvony báječné a velký hlahol trub!)

Jak obr tmí se v hluchém okamžení

až v černé nebe třistaletý dub.

Hlas bubnů, trub. A vše se ve tmách mate.

Je v lesích tma, jež – zdá se – plápolá;

tu na dubu jak ovoce by klaté

se větrem chvěje lidská mrtvola.