SVĚDOMÍ

Proč vzalo se to slovo nadarmo

uprostřed haldu, trosek, běd a stenů?

Jak bratři Josefa je prodali,

a dnes už má jen antikvární cenu.

Ta božskost lidství! Zázrak stvoření!

Slovo-li’s hledal, nenašel’s to pravé.

I víra v Onoho tam, pána vesmíru,

v těch mořích krve utopena plave.

Ale cos vyššího je nade vším,

co nesměstná se v úzká ňadra jedna.

Viz, pozoruj a jistě uvidíš,

že plane to jak bílá růže z bědna.

Naslouchej opatrně, uslyšíš,

jak přes pole a vody touha dýchá,

jediná na světě, a té se dát

tvá býti musí jedinečná pýcha.

Však je-li disonance v nitře tvém,

toť chyba tvá a ne onoho citu,

nerv kterýs ochab, funkce neschopen

pro příjem, odraz fluidických kmitů.

Domova příkaz, výslednice sil,

jimž pohyb daly děje minulosti,

odvěký zákon, příkaz života

z těch svatých hrud a tlejících tam kostí.

Co’s proti tomu svým sobectvím?

Jak malilinské nic k těm milionům,

jak slabulinký komáří jen bzuk

k těm čekajícím velkonočním zvonům!

Jen třeba, abys klek a vzdal se jim,

když formu našly, aby promluvily,

s jásotem v ňadrech si je zavěsil

a slavně rozhoupal je ze vší síly

k souzvučné písni – kterou poslouchat

přiletí orlové o volném vesle;

a snad se nezastaví – směšné „já“ –

jen plž, jenž leze slizkou linku kresle.