Svědomí.

Z Omfaly klínu, kde svou pohřbil slávu,

vznes’ Herkul svoji olympickou hlavu.

Kol šero bylo, lampa úbělová

na purpur lože, kde ho v klínu chová

ta kouzelnice, světlo tiché roní.

Jak Herkul nad spící se dívku kloní,

svůj vidí stín stát na protější stěně,

lva hlavu chýlící se k ňadrům ženě

i s hřívou královskou, zří velké rysy

své lebky kosmaté – však náhle mísí

se hořkosti cit v jeho klidné zření.

Jest jeho hlava tato? – Není, není!

Jej, Nemejského lva jenž pěstí zabil,

zde pohled ženy pod jho směšně zvábil,

to není on, ten stín mu vysmívá se.

Tak ovšem býval, ale v dávném čase.

Jak vypadal by, kdyby to byl v skutku?

Na jatky beran vlečený, jenž v smutku

tvář tupou chýlí k zemi. Ta lví hlava,

ta není jeho! A juž z lože vstává,

od nahých ňader prchá, hřívou třese,

a stane teprv na obzoru v lese.