ŠVĚDSKÝ TRUŇK.

Ach ty český sedláčku,

otloukaná hlavo,

jak ti jí též točili

na levo i pravo!

Jednuška, či lutryjan,

nebo brášek sprostný,

jak tvůj pán, ty také věř,

pak jdi k nebi, k peklu měř,

jen se dři! – jsi cnostný.

Nejdříve ti u Lipan

páni vzali tipec,

poté s městy trp a mlč,

mluv, kdy lehtá skřipec.

Páni s králem v mumraje –

vari stranou, cháme!

Za to z muzik naposled

pod bohatou selský hřbet

výsluhou se láme...

Vyzvoníme ji, s hor k nám

bouřka-li se hrne,

ale host-li odtamtud,

hřeb i ve zdi trne!

Ovázaná hlavičko,

stonánku ty český,

to je Švejda felčar jen,

odvine ti hlavu z plen,

drž jen, drž ji hezky!

Na rány ti lékuje,

mluví slovo Boží:

Lazar spí... Ba zatím lež,

než on lup si složí!

Nač ty knihy, pergament,

papeženské bludy?

Zlato, sochy, obrazy,

hlízy morní nákazy

a zla na popudy!

Jedou, táhnou od Prahy,

na Mělníku staví.

Neděle, den Páně dnes,

však jen lenoch slaví!

Vozy plny pod šperloch

kořisti a lupu,

padá potah. Na přípřež,

sedláče, a hajdy, spěš,

pomoz na ústupu!

Hradby města skopali,

brány vysekali,

červeným se kohoutem

mlýn a sýpka vzňaly.

Na lodi a přes Labe.

Pálí zas i lodi,

rejthar, lancknecht, kůň a vůz

k Žatecku, jak mračno hrůz!

A sám zlý je vodí.

K noclehu kam zapadnou,

Sodoma tam holá,

až tu nářek do noci

o mstu nebe volá.

Na cizí tu kvasí řád,

chlévy místo jatek,

spáleništěm ráno ves,

kdo se bránil – na závěs

na strom křižovatek.

Den a noc a noc a den

kolikátý asi?

Sedlák s nimi na přípřež

div si nerve vlasy:

Teď jsou jarní semena,

on se toulá světem!

Z čeho bude na rok živ

a kdo půjčí na osiv

aspoň doma dětem?

K podvečeru v podálí

velká ves se bělá.

Ochraň Bůh! – k ní vzduchem kříž

obryšt na smích dělá.

Nevyschlými cestami

pomalu a blíže.

Sedlák hlavu v ramenou.

Ať hrá Švejda honěnou –

kdo mě lýky víže?

U rychtářů mráz a třas

z náhlých návštěvníků,

kdo muž – pod stráž krýgsmanů,

z komor – plno křiku.

Hladný Švejda čenichá

v komíně a peci,

láme víka u truhel,

klepá na zdi – Bohu žel,

vše jsou berné věci!

Sedlák s koni ve stáji

u žlabu a jeslí,

na chvíli dbá k útěku,

Jenom jest-li, jest-li...

Za tmy noci spitý hlas

od prahu mu velí

a pěst hromská na pohroz:

„Do světnice slámy nos –

pečeni chci k zelí!“

Půjdou spat už ďábli ti,

není peřin dosti,

vytopí si nadto pec

k ohni opilosti?

Přípřežníček otepi

do jizbice vleče –

Ký to ryčný skřek a smích,

koho v kruhu knechtů zlých

padoucí rvou křeče?

Rychtář v poutech na zemi.

Chodidla mu solí

drábi bosá namnuli –

nebolí a bolí:

ovci, hloupé hovádko,

uvázali blíže;

věrná ovce beze lstí

do lehtavých bolestí

líže sůl a líže.

Rychtář svíjí se, ni červ,

křiví tvář a šklebí –

kde prý chová zlaťáky,

v zemi, na půnebí?

V druhém koutě rychtářka,

palce na mušketě:

žoldák tiskne jazýčky

a krev tryskne z pánvičky,

slzy s očí tetě.

Uzené a máslo, chléb

a co v peci skryto,

vyloupili, shltli už,

a zas jinak hbito.

Rychtáře a rychtářku

v kozelci tam vrhli.

„Slámu v pec! Louč! Zatop jím,

ať chutnají pekla dým!“

na sedláčka trhli.

Chudera... Tkví jako sloup,

pouze oči zvedne.

Drábů zrak – smoud, temný žár,

jeho – nebe ve dne.

„Snad jsme, páni, křesťané.

A dí zákon Páně – –“

Halas, hrom: „Ctný sedláčku,

švejdskou poznej omáčku,

k písma suché bláně!

Neviňátko nekřtěné,

však už my tě křtíme!

Jednuška's? My lépe v tom:

pijeme, když jíme!

Čech – a věrný císařský!

My vám za obejdu,

ač tvé hájci patrie,

v děk jen rvouce, co čí je!

Truňk ty chutnej Švejdů!“

Na tmavý dvůr odvlečen,

ač se pne a proučí,

na hnůj hozen v provazech,

kolem drábi s loučí:

v ústa roubík vetknuli,

chlap kat hnojnou jíchu

– milosrdný marketán –

dojačkou mu leje v chřtán,

pánům knechtům k smíchu.

„Andělíčky polýká,

kalnou hnojku zvrací,

koho zastal, s nimi sem,

ať jsou rovně tací!

Topme je jak koťata,

otravme je hnojem

české země lvíčata –

nač je jinak bohata,

nám buď zlata zdrojem!“

Rozvázaných odešli,

zbednili se v statku,

k okenicím závory –

kdo ví, nač to v zmatku...

Chám se k ránu umyje,

rychtář slíbá babu –

ještě koně vyčeší!

Jiskry hněvu nekřeší

oči těchhle rabů...

O půl noci do polí

sedlák vede koně,

opatrně, bez podkov;

měkko na průhoně – –

Z rána až má zdraná ves

splanout Švejdů víchem?

Rychtář hněv a obava –

Šlehla ohně záplava,

hučí noci tichem.