Švekruši Lole.

Já viděl jsem tě jako dítě hrát,

mé lásky bylas smavou dekorací.

A měl jsem smích i žvatlání tvé rád

jak květy, ptáky, když se z jara vrací.

Leč oka tvého dětský prostý svit

se změnil záhy v nedočkavý plamen

a rudé rtíky počaly se chvít,

jak hledaly by pohádkový pramen.

A jako motýl dala jsi se v let,

krev klokotem se mladým tělem hnala.

Věř, tu jsem začal o tebe se chvět –

leč ty ses jenom prostě měkce smála.

Co osud dá ti z klamných darů svých,

já nevím, nemohu a nechci znáti.

Kéž zůstane ti jen tvůj měkký smích,

a zmlkne-li, kéž zas se záhy vrátí!