SVĚMU BÁSNÍKU.

Hleděla jsem na tvou bílou ruku,

na tvou bílou, měkkou, pravou ruku.

A tvou bílou, měkkou, pravou ruku

jsem v tom okamžiku v duchu celovala

vroucím díkem tisícerých retů

za všecka ta slova, jež kdy psala:

za hřímavá slova burcování,

za laskavá slova útěchy,

za ironii, jíž bil jsi banalitu,

za sladký verš tvého milování,

za opojné víno tvojich vášní,

za písničky stromů, ptáků, dětí.

A v té chvíli vlna tvojí síly

jako příval zalila mou duši.

A v té jedinečné chvíli svého žití

žádala jsem drahou tvoji ruku

za odpuštění všech slabých chvilek,

za každičké falešné své gesto,

za falešný pohled, úsměv, slovo,

za povrchní hnutí vlastní mysle,

za nepoctivé a zbrklé soudy,

za každý hřích proti tvojí radě:

opravdovost učinit svým heslem,

poctivosti zasvětit svou práci.

Na tu radu, jíž jsi zmnožil věno literátky,

slavnostně jsem znovu přísahala.

A tak, hledíc na tvou bílou ruku,

prožila jsem nejkrásnější chvíli žití.