Svému bratru Adolfu.

Vždy mne se tážeš: „Co tvým štěstím jest,

poutníče tichý, jehož cesta s mou

jest z otcovského domu společnou?“

A mou věz, bratře, tuto odpověď:

„Ta mého štěstí bílá vlašťovka

jest láska moje, láska bezmezná,

jež větší jest, než chápat jenom lze

člověku tady; větší jesti než

majestát hvězdný modra blankytu,

větší než moře, nežli věčný taj,

jejž věky zove slovo člověka.

Jest to ta touha lásky nesmírné,

jež srdce moje teprv ukojí,

až se zas vrátím v kraje neznámé,

kde mne pak věčna sfinga pozdraví,

a hlédnu tváří zase v slunnou tvář

toho, jenž na zem slal nás poutníky.“