SVÉMU ČÍŽKOVI.

V těsné kleci uzamknutý,

bez vůle a bez prostoru, –

jak ten osud tvůj je krutý,

drobný pěvče volných borů!

Němé stěny kolem tebe,

podivné ty lidské tváře,

střechami jen kousek nebe

prosvitá ti do žaláře.

Kde je svěží luhů vánek,

porosena zeleň kraje,

čerstvá koupel u studánek?

Ach, tvá volnost už ti báje!

Kde je družka hnízda tvého,

nad nímž tmavá sosna šumí?

Zde ti cizí svět, – a z něho,

kdože tobě porozumí?

A přec, jak jen slunce kmitne

přitmělého do pokoje,

v malém srdci tvém to svitne,

rozzvučí se píseň tvoje.

Jak ti zvoní, plesá, jásá

tvoje duše osamělá!

jak by všecka hvozdů krása

zas ti byla blízko celá.

Nedbáš, zda tě někdo slyší,

žalářové nedbáš mříže,

zpěvem do nebeských výší

letíš, prost vší zemské tíže.

Neželíš, co bylo včera,

neteskníš, co bude zítra,

od svítání do večera

žiješ dneškem svého nitra. –

Sevřen žitím, v tísni boje,

v bolestech a pochyb sporu,

kéž by silné srdce tvoje

člověk měl, ty pěvče boru!

Kéž by čekal bez hořkosti,

volný duch až vzlétne v nebe

jako ty, až pout ho sprostí

osud, jako já teď tebe.