Svému congeniu.

Julie Caesare,

Tvé hvězdy záře, třpyt a lesk

oslnil zrak mi jako blesk

za dávno zašlých dětských dnů,

kdy moje duše plna snů

se všemu otvírala vstříc.

Já miloval Tě víc a víc,

až vášeň vzala lásku v plen.

Myslil jsem stále na Tě jen,

Tvou tvář jsem viděl svítit tmou,

Tvůj zjev se skláněl nade mnou

a zval mne, vábil v bitev ruch,

kde při mně stál Tvůj strážný duch,

vítěz, vracel jsem se zpět,

mně volal „Zdráv buď“ celý svět.

Julie Caesare,

odešels v senát, jak tvůj zvyk,

přivítal zrádců tam Tě ryk,

v jichž řadách zřel's, že přítel tvůj,

i děl's mu „I ty Brutte můj!“

Na jeho povel daný v ráz

kol zavál děsu, hrůzy mráz.

Co Říman pravý s vzdorem, hrd

jsi přijal dýk všech mužnou smrt.

Za tebou bych byl na smrt šel,

mně osud kázal zůstat, žel,–

bez vlastní vůle jsem jen rab,

svá pouta rozbít příliš sláb,

pomalu schnoucí jsem jak strom,

jejž rozťal v bouři vichru hrom.