SVÉMU DOMOVU.

Ty kouzlo domova, jaký máš květ,

že mi v těch prsou stále jen pučí

do barev stkvostnějších, do vůně prudší,

čím více o půdu, z níž vznik’ tvůj květ,

musím se chvět.

Znám každý kámen tam, keře tvých cest,

na nich tak mnohý trn i růži vonnou,

ty touhy lidí tvých i to, v čem tonou

naděje duší jich, hasnoucích hvězd

k cíli všech cest.

Znám chudá pole tvá, v osudu svém

skleslého rolníka, bez vznětů, přání –

či proto tvrdnou nám mozoly dlaní,

aby jen klesala má rodná zem

v osudu svém?

Všecko znám, všecko znám, ale přec rád

jezdím tam po léta, zase a znovu

ku své kdys kolébce a snad i k rovu –

ať mne tam milují, nechtějí znát,

mám je přec rád.

Můj drahý domove! Ale proč tak

bolestněj’ vždycky se za tebou dívám,

jak by cos scházelo vždy víc těm nivám,

jak by ty ruce a prsa i zrak

slábly tam tak!

Stárneme! Stárneme! Svěžesti dech

vzal nám boj života, uprchlá léta –

snad zatím dětí dav mohutněj’ vzkvétá –

či, Bože! slábne to svěžesť i dech

celičkých Čech?