Svému doutníku.

Jsem s tebou sám – tak často sám tu zbudu.

Jsi jak můj druh, jenž odhání mi nudu,

tak jasně pláš jak mlhou zraky vlčí,

a co kol nás, vše hluché je a mlčí.

A jak tvůj dým se šedomodrý vine,

svůj spřádám sen. A cesty vidím stinné,

a touhou hned jsa po venkově jatý,

už vidím, kouř jak modrý stoupá z chaty

a z polí dál, z ohníčku drobných dětí,

co praská klesť, jak vzhůru k nebi letí.

Tou dobou vždy jsme z toulky jeli domů –

všech vzpomínám – ve stínech starých stromů.

A kolem kol, klidnými pod nebesy,

kam padl hled, jak dým tvůj modré lesy...