SVÉMU KLOBOUKU, ZA KTERÝM JSEM NOSÍVAL SNĚT CHVOJÍ.

Ať lidé zlí se dále tobě smějí, –

ty byl jsi na té krásné hlavě její.

A za tvou pentli její ruka malá

mně na památku snítku chvojí dala.

A já to chvojí nosil od té chvíle –

a vždy jsem v duchu tisk’ ty ruce bílé.

A proto byl’s mi jako přítel drahý,

že s tebou v duchu zřel jsem její tahy.

A já tě chvojí nosil léto celé

s tou září štěstí na zníceném čele.

A než ta zima na vše lehnout měla,

má Marie už dávno zapomněla.

A proto je to chvojí mi tak milo,

že je to vše, co z lásky mé mi zbylo.