SVĚMU MĚSTU.

Nejsi mou kolébkou, na chvíli jen rozmarný osud

mne do zdí tvých památných ukryl,

a přece tě miluji s vroucností mlčelivou,

minulosti pýcho, přítomnosti úsměve teskný!

Tvůj každý kámen epopejí hovoří, práh každý legendou voní

i samo nedělní ticho, když ve zdech tvých zvoní,

vyprávět zdá se žaly i radosti dávno odešlých lidí.

Napájím žíznivou duši krásami tvými,

pobožně kráčím stopami velikých Janů,

parkánem zmechovatělým, jenž půlkruhem tě

obepíná, k hradu Kozímu spěju pro svaté vzpomínání.

Tvé věže zasmušilé hlídají spánek mých nocí

a krajkové štíty tvých domů

a když žal nebo radost spáti mi nedá,

jak dotek léčivé dlaně konejší mne, Kotnove, na tebe pohled.

V klínu tvých lesů, na mýtinách, naplněných

zeleným zakřiklým tichem, koupám svou duši nahou,

naslouchám pramenům jejím, ukrytým pod horou

mládí. K břízám se tulím, objímám praotce smrky,

do luk se pouštím, toulám se po březích pokojné řeky,

radost má bouří větrů fanfárou ryčnou,

náruče kvítí nosím si z výprav svých domů.

Jsem hostem jen ve zdech tvých, horká mne

zrodila půda nesvobodného, statečně zápasícího města,

a přece se mi zdává, že nenajdu dražšího domova nad tebe v celém svém žití.

Tvá hrdost starobylá stala se hrdostí mojí. Slávu tvou zpívám.

Nepláči, nezoufám nad bědností žalného dneška.

Jak věže tvé, Kotnove, ční ve mně nezdolná víra ve vítězné příští, –

věřím, že bude, co bylo!