SVÉMU MOZKU.

Skučící, smrtelným světlem v zalité noci

na řetěze k boudě uvázaný pse,

můj mozku, v nejšťavnatějších letech porobený,

ty ubohý, vychrtlý chudáku hladový,

mi ani neuvěříš, jak líto mi tě bylo!

Bylo to v nudných, bezetvárných letech

a v hloupých, křídových zimách deštivého žití. –

Ty šedý pse, měl’s krví sraženou zality oči,

celý den musil’s štěkat, tahat, dřít se

a žrádlo, co ti dávali, to nestačilo

ani k jak se patří smrti.

Můj mozku, oni tě mučili tak

a ty’s přece rost.

Dali ti seno a řezanku a tys to vypliv,

dali otruby, blázni – tys rost, můj mozku, z čeho?

A byla kdys, jak řekl pán – „svatá chvíle“.

Sluníčko svítilo a hvězdy se ze světla smály.

Úlisní, řekli, že budou hody, prostřeli k stolům

a nastavěli jídel dokola a zvali tě ke kvasu

troupové, jedli kamení, bláto a pochutnávali si –

Pamatuješ? – Brány byly otevřeny,

a ptáčkové tak hezky zpívali, a páni jedli.

Řetězy schovali za otevřená vrata,

dvory, síně, stoly posypali samými růžemi,

přitáhla také čeládka jakás ke hře

a běloučké ubrusy se začaly plnit:

kamení, jetel, bláto, seno, klestí. – – –

Již pamatuješ? – Tenkrát měl jsem z tebe radost, rebelante,

strhnul jsi ubrusy, sházel vše na zem,

vřítil se na dvůr, vsed na divokého koně

a vyrazil z bílého dvorce v modré dálky. – – –

A letěli jsme nivami a letíme za zpěvu, křiku...