SVÉMU NADŠENÍ

Tajemný ohni!

V hlubinách ňader

já tebe skrývám

jak plamen Vesty,

a v zlaté přízi

tvojích paprsků

zhřívám bojácně

srdce uzvadlé.

A již jsem truchlil,

tvůj mocný zážeh

že snad uhasne

v moři bezedném

všedního žití:

an oživený

přívalem slz mých

znovus vyšlehnul

v nádheře čarné,

rozsypav duší

tisíce jisker.

A kam jen padne

jediná jiskra,

tam hned vypučí

z mrtvého srdce

květnice rajská!

Ohnivé květy

opojné vůně,

báječných tvarů

kalichy sklání,

a mezi nimi

v hvězd čarolesku

obraz milenky.

A z dáli slyším

mohutný nápěv,

jako když bouří

po nočním nebi

sto tisíc hromů;

jako když valí

přes tesy skalné

hlaholy proudů

svých Niagara.

Znáte tu píseň?

Při jejím zvuku

srdce se šíří,

při jejím zvuku

oko se leskne,

a znovu v ohni

plamenné lásky

rodí se člověk.

Však ztichni, má písni,

probouzet nesmím

ty dřímající

ohnivé šípy;

jinak vybuchnou

v mohutné záři

k úžasu světa.

Dosti mám na tom,

že srdce moje

sněžnou jest sopkou,

povrchu chladné

jak tělo hada,

uvnitř však žhoucí

plamenné moře.

Což ale potom,

až přijde doba

výbuchu děsná:

jak bude stádu,

jež na úpatí

mlčící sopky

klidně se pase?