Svému nakladateli.

Už ze severu vane chlad,

už mnohý list zas na zem spad’,

vše žloutne, schne či padá;

zem ukládá si šlojíř z par,

a slunce ztrácí lesk a žár,

a hnědnou pole lada.

Už klasy sžaty, sebrány,

už plody stromů sčesány

i v sadech hrozny vína,

a brambor ani řípy již

na poli státi nevidíš,

v klín rolník ruce spíná. –

Či, bych se vpravil v prosy tok,

co vysvitnout má z těchto slok

jest: že je podzim tady,

že, co jsi viděl kdysi kvést,

to musí nyní plody nést,

jež sbírají se všady.

Můj chlebodárče, já bych rád

tím právem polí, stromů, lad

i hroznů vína v sadě,

co u mne kvetlo, žár když plál,

co jsem svou krví zalíval –

měl také pohromadě!

A byť ta moje úroda

na velké roli národa

jen byla nepatrná:

na stromech jenom pláňata,

žen klasná málo bohata,

u vína trpká zrna, –

přec vidět chci, čím božství díl

kdy ve mně bouřil, lkal a žil,

svou radosť, bolesť, muka –

jak co kdy srdcem prolítne,

jak co kdy slovo zachytne

a v papír vpíše ruka!...

Jen rychle! Rychle pádí čas.

a rychle nyní plíseň, mráz,

se na verše nám sází –

pak – kdo ví?... Dnes je člověk zdráv,

a za tři dny už hlíny dav

se na rakev mu hází...

– Než promiňte!... Toť zvykem mým,

že bývám sentimentálním,

jsemť děckem svojí doby:

my v pozemském tom ploužení

jen jedno máme znamení,

to hroby, hroby, hroby! –

Jen tiskněte! Mám přátele,

jichž úhor pln je plevele,

ti klasy rvou z mých polí –

když je to přítel, řeknu: nuž

přimhuřme zrak, jsem dobrý muž –

však cizí též – to bolí!

Jen tiskněte! Ať ze zvyku

zas jistá kasta kritiků

s tou noblessou svou známou

na plody moje vrhne se,

z nich všechna zrnka vytřese

a spokojí se slamou!

Jen tiskněte! Už v prsou svých

van cítím větrů podzimních

přes uschlé květy mládí;

už není víc té hořkosti,

však ne též bouřné radosti –

jen klid, jejž máme rádi.

Je šedý den. A do oken

mi bije deště táhlý sten

a z kamen teplo dýše,

a člověk chvilkou usíná

a chvilkou klidně vzpomíná,

a usmívá se tiše.

A žena moje škádlivá

mně naproti cos vyšívá

– má žena s hlavou zlatou –

teď směje se mi vesele:

mně vrásku našla na čele –

už nevím, kolikátou...