SVÉMU NÁRODU!

Jen pevně stůj, ať přijde cokoli,

Ty v lásku důvěřuj svých dětí

a věř, že vroucněji nic nevolí,

než pro Tebe být za oběti;

než pro Tebe zas lít svých synů krev,

stát veždy pevně hradbou Tvojí,

Tvou bolestí svůj zapalovat hněv –

neb jeden žití svor nás pojí!

Jest v Tebe navždycky náš Osud vklet,

ať k pádu spějem nebo k štěstí;

jen z Tebe vždy k nám mluví, co je svět,

jen v Tobě možno růst nám, kvésti!

Jen v Tobě cítíme se dětmi být

a kouzlo domova nám dýchá;

tu jiné nebe je nám za blankyt

a jiný květ má Tvoje lícha.

Jen za Tebe lze pyšně umírat,

tu jiný klid dá tělu země;

otcovskou zemí by se mohla stát,

snoubí se s prachem z nás i ze mne!