Svému příteli!

Tak rád se chýlím k tvojí drahé hlavě,

tak rád zřím v oka tvého měkký svit;

ty hledíš ke mně trpce usmívavě,

jak děl bys: Rci, zda můžem šťastni být?

Zda šťastni?! zaplakal bych usedavě;

svou minulost teď slyším kolem jít

a v srdce padla náhle bolesť dravě –

ten zašlý tón v něm nepřestane znít.

Ó druhu! Co nám zbylo z toho žití?

Snů loďka zlatá už je pouhý vrak,

kam časem jenom v stichlém vlnobití

na stěžeň slétá poesie pták

a písně jeho, jež nám v duši kanou,

tam naděj kvílí v hloubí pochovanou.