SVÉMU ŽITÍ.

Nad sutinou jen hrůznou

v minulý hledím čas,

ač slyším hudbu luznou,

přec padá slza s řas.

Jen hrstka květů štěstí,

se trousí sem a tam,

a musím vše to nésti,

proč nevím ani sám.

A družné poupě lásky,

juž dávno kryje zem,

je jak ty mládí zkazky,

jen zmaru údělem.

Jen hořkost v duši zbývá,

a naděj v temnu spí,

a smutně hlavou kývá,

vždyť kletba na ní lpí!