SVĚT A DIVADLO.

Že divadlem je svět, toť staroznámá

i mudrcům i pěvcům běžná zvěst.

My rodíme se v slavné melodrama,

neb k zemi vane hudba sfér i hvězd.

Žel! Co ta hudba věčnosti nám hraje,

my neslyšíme, hlušci ubozí;

náš malý globus, kosmem kolotaje,

pln vřavy naší, příliš lomozí.

A drama lidské, k smíchu nebo k pláči,

toť mumraj, kdos jej s námi provádí,

neb v žití jsme jen herci – nebo hráči,

hru řídí tajemné však nadvládí.

Ten život divadlo jest vábné šalby,

svět klamů, pozlátka i ličidel,

div přetvářky a dekorační malby,

pln proměn, vášní, slz a strašidel.

Toť stará historie. Jsou i lháři,

kdož hrají místo hry jen mámení,

ba často, porovnáš-li masku s tváří,

jsi jako v Jiříkovu vidění.

Však souhra ladná oříškem je tuhým,

kde vyniknout chce křikloun z plných plic

a hráti chce – ne svorně jeden s druhým,

sám pro sebe jen, pro celek však nic.

A někdy jako premiéra na vsi

hra povážlivá vyzní posměchem.

Tož kdo jsi vinen, reputaci sprav si

hrou poctivou a čestným úspěchem.

Náš lidský svět jest divadlem i hernou.

Buď o ideál s Muzou, o lásku

i laur, buď se Štěstěnou licoměrnou

hru hrajem o zisk všední, o sázku.

Vkroč na jeviště žití, june, kmete,

a hrajte, co si každý zbásnil sám,

neb improvisujte, cokoli chcete:

kýs tajný autor závěr vnutí vám.

Nechť umělci jste s hůry posvěcení

neb cháska ledabylých břidilů,

hra žití tak či onak více není

než komedie plná omylů.

A v zmatku jejích směšností i trudů

jest celá tragedie člověka,

v níž Osud, strůjce triumfův i bludů.

tak střáhne na šaška jak na reka.

Snad výhra s prohrou, sláva s chvílí děsu

se střídá náhleji, než hráč by chtěl,

neb v žití též, jak na maškarním plesu,

snad v kukle je nám v patách nepřítel! –

Hle – Faeton, jenž v zápol s bohy letí

a zdrcen klesá, polobožský tvor,

i život hmyzu, oživlého smetí:

týž zápas pudů, týž tu věčný spor!

Vždy malých velký sen jest cílem cílů

a příliš k němu cesta daleka!

Co nejvýš vábí, jde nad naši sílu,

zpět padá s Olympu syn člověka.

Však zmoudřel Don Quixot, an vyprovázen

vždy moudrým Sanchem, vzdal se illusí;

kdo na nich lpí, je světec nebo blázen

dle velemoudrých světa konklusí.

Jen zralý praktikus se nezarazí,

když po zdařilém, vhodném přemetu

mu pomluva či závist pověst kazí,

neb on má zbraň svou: veta za vetu.

Vždyť není s měsíce snad spadlým kloučkem,

on, podpor společnosti senior;

on nikam nevyletí s panem Broučkem

a heslem není proň „Excelsior!“ –

Dá pozor, aby v žadný hloupý kousek

se nezapletl svůdnou návnadou

jak nezkušený, zbrklý matlafousek;

jeť povždy stará liška nad mladou.

On nepoutá se v naivní svět zásad;

ví, že je zdrávo žíti bez boje

jak beránek a klidně pastvy spásat

i své i nesvé, zažit oboje.

Nechť svět se bouří, jak by ožil Žižka:

však snaživec i mezi bitvami

si najde dobré bydlo jako myška,

jež sklízí, však ne kočce do tlamy.

Nechť kostrbaté, ba i křivé cesty

jdou světem, neschnou při nich čekanky;

jen čekat, vyčkat, včera já a dnes ty,

až rozluštíme slibné hádanky.

Je každá cesta dobrá v útok zisku,

nechť suchopar kol prahne po míze;

však sprchne přec! Kdo nastaví svou misku,

ten do ní schytá mannu, peníze.

Ba v žití proudech blátivých se kluše

líp nežli bosky v pevné obuvi

a vědí drahé osamělé duše,

jak v nouzi těžké jsou i námluvy.

Všem tepou srdce, jak když počítají.

Jen zlatý déšť jest, čím vše vybují;

vždyť dnes i nevěsty se prodávají

a ženichové – ti se kupují.

I Josefovi bratři zas by zjista

jej prodali v moc Faraonovu,

však mnohokráte dráž než Jidáš Krista!

Dnes lakomec jest všude na lovu.

Dnes buržousti i bodří venkované –

vše mamoní a má se k životu!

Až na kom co si vzíti nezůstane,

všem chytrým vzejde spása z bankrotu.

Dnes kupčí boháči i proletáři,

chtíč, odpoutané zlo, vře ze všech stran,

a mravní mor ten léčí mastičkáři,

z nichž každý velebí svůj talisman.

Lid požitkem se chrání od záhuby,

neb věří na ďáblovy pilulky;

ty pomáhají, jako vlčí zuby

kdys babičce červené karkulky.

Krev zkažená a rozklad hrozí všude

a lék je vzácný: upřímnost a čest!

Co bylo, snem jest; blouzněním, co bude,

a uzlem gordickým se zdá, co jest.

Jdem bludištěm, jsme jako nad propastí,

cest hledáme si, nevědouce kam;

zdaž ku bezpečí, k ozdravení vlasti

svou bludičkou nás vede slavomam?

Jest pokušení stát se misanthropem,

když svoboda a plody osvěty

svou autoritu chrání starým copem

před obojživelníků klepety.

Jsme v době velké jen svět malých lidí?

Či to nás činí velkým národem,

že kamaraderie ze žní klidí,

jimž duch a krev a pot jsou původem?

Že tolik nás jde za komedianty

a národním se rovná Tartuffům,

že bouří s Rabagasy, s furianty,

a přec se hrbí dnešním chalifům?

Či pravdou osvítí nás žurnalisté?

Tisk v moci stran je panský čeledník;

byť nadšení kdo měl jak démant čisté,

tam přec jest pána svého služebník.

Jest jiná maloměstských diplomatů

a jiná politika vysoká,

však v žurnálech i na onu i na tu

si ráda sedá kachna divoká.

I proroku se nejen mluvit sluší,

též mlčet v čas jak němá z Portici,

i z podzemí však Midasovy uši

přec tajemství své zradí slídiči.

A přece světla pravdy víc než chleba –

ať skromné lucerny, ať záře hvězd –

i člověku i národu je třeba

již od kolébky do životních cest.

Hřích proti světlu největší jest vina;

„jen pravdě žij“ jest závěť Husova.

Hlas pravdy v srdci ztraceného syna

jej volá v návrat k srdci domova.

Ne, nebuď pravda česká pastorkyní

a losem jejím chabá němota

jí vnucovaná zpupnou vetřelkyní,

touž s jménem dvojím: smrt neb cizota.

Vždyť řádí noví Braniboři v Čechách!

Kdež ochránci? Kdež noví Psohlavci?

Z hnízd mláďata vždy na našinských střechách

v lup ještě rvou nám dravci, krkavci!

Vždyť Čech a Němec nedohráli sázky,

co den se vidí hry té obnova

a nevyvíjí se z ní drama lásky,

spíš, jak se zdá, legenda ďáblova.

Jak cizích odpor, s cizími též shoda

své povážlivé mívá přípaly

a bývá mnoho přátel naše škoda,

jak starouškové naši říkali.

Či zůstane náš národ v cizích jařmu,

co den se v nová pouta zaplete?

Ty, lásko všelidská, jak slunce zař mu, –

vy, prskavky všech barev, zhasněte!

Kéž vlastní silou, vlastní ctí svou zdrávi

vlast ochráníme před zlou poruchou!

Kéž denně nejsou světodějné zprávy

nám při snídani ranní ropuchou!

Kéž pobratřený, jarý spolek mladých

i starých, kéž by národnosti vzruch

i v otupělá srdce bystře zadých'

a v naše kraje přivál jiný vzduch!

Ať daleko široko rozvětvené

všech věrně vroucích Čechů spiknutí

zpět odrodilské svůdce tam zas vžene,

zkad přišli, a je ztichnout přinutí!

Buď věrnou pravdou heslo „Národ sobě“

jak na divadle, tak i v žití též,

ať „Otčině a Muzám“ – hesla obě

nám ze slov přejdou v skutky! Kéž, ó kéž! –

Však pozor... připravím se na kritiku,

jen ze slov, z titulů, ne z obsahu

že skládám mudrlantskou mosaiku

a povrchní jen hravou úvahu.

Leč pohleď kol a k pravdě ucho přitul:

Co v čele divadelní cedule

tě poutá nejdřív? – Titul, ano, titul,

však u lidí – tří, čtyři titule.

Náš malý svět – ten v prázdnu beze hranic

dle pověčného krouží zákona,

a mnoho povyku v něm pro nic za nic

se natropí, než spadne opona.

Jen poctivě hru dohrajme! Však běda,

když herec vázne, koktá úlohu,

zaň odříkává v boudě napověda

a největší má o hru zásluhu.

Ctný, dobrý herec pachtí se jak honec,

než proutek vavřínu jím vyzískán;

však autor, Osud, bývá, když je konec,

vždy – aspoň v životě – jen vypískán.

Jest v divadle i v žití propadliště;

tam spadnout může clown či hrdina;

a nejvýš nad hlavami – provaziště,

skad slétá soudný deus ex machina.

Svět oblačný tam v taji suffit visí,

je závratno se zahleděti naň!

Však dole v mysterie zákulisí

chtít vnikat, smělče, ještě víc se chraň!

Nechť od ouvertury až do finale

hry osud záhadně byl váhavý,

ať v temnu příšerném či při bengále

jest jisto, konec všecko napraví.

Ne vždy jest reku na divadle mříti,

jen pravý život v jistý vede skon,

jak v studni mizí, do hloubi se řítí

jak na vždy zmlklý, potopený zvon.

Snad naše tužby, myšlenky a vzněty

se rozletí jak rozhozený mák,

snad zapěje pak nad rudými květy

kdes pozdních upomínek modrý pták.

Snad láskou přec nás vyprovodí kdosi

ne do čtyř, ale šesti chudých stěn;

my nezvíme, čí zrak se pro nás rosí,

až skončí drama: „Život pouhý sen“.

Tma spánku víčka našich očí zúží,

již neuzříme tklivých nápisů

ni věnců z fialek a bílých růží

ni z jarně smavých, vonných narcisů.

Snů pozemských již nebude nám líto,

až zastaví se hodin kyvadlo;

leč jaký potom bude sen – kdo ví to? –

a jaké s hudbou sfér to divadlo?