Svět byl jak zahrada,

Svět byl jak zahrada,

kvet, voněl, lákal, zrál,

naděje byly v něm jak brány zotvírané

do širých obzorů, v poklady nerozdané

a nástroj duše, kouzel záhada,

na všech svých strunách písně vyhrával.

Hrál o lásce – a v zvuk jak by se smál

mu osud uštěpačný

a jeho pohled lačný

mu v strunách utkvíval,

když dolcem svým se chvěly

a hrály nejpěkněji.

Však struna praskla pak –

a nástroj, ochuzený

o sladký její šepot cenný,

na chvíli jako vrak

se snesl do vln prstů, v citu pěny.

Pak do slz deště

se struny zachvěly:

zkus na nás hráti ještě!

TÓn měly hluboký,

v nich jásot nezněl již,

však písně do sloky

se něco vloudilo,

co k lidem mělo blíž,

a přece bloudilo

jak ten, kdo volá marně v lesa tiš.

A struna praskla zas –

nejhlubší v nástroji.

Osud svým úsměvem

řek: teď je po boji,

vždyť jedné struny hlas

nemůž být průvodem i nápěvem.

Ten nástroj, který v rukou mých se třás,

Ty sám jsi naladil

dotekem, který jemně pohladil

jak matka čelo dítěte, když stůně.

A řekls: hrej – a já jsem hrála zas –

neb Tys mne naučil – i na té jedné struně.