Svět nejmladších.

Svit jara náhle na vše sedne

a přec se zima vrací z cest.

Tři hodiny jsou odpoledne

a krásně jako z jara jest.

Tři hodiny! Tu v korso naše,

že chodník pro ni nestačí,

se projíti té chvíle plaše

jde honorace nejmladší.

Jde pospolu, tu onde v párku,

jde mlčky kolem smavá druž,

na loktech chův i ve kočárku

anebo pěšky cape už.

Jde, upřeně kams v prázno hledí

a kol se dívá jako v snách – –

Zdar vám, vy andílkové bledí,

vy větší i vy v peřinkách!

Zdar vám, vy mladí, švarní páni,

již krášlíte tu korso nám

a v sukénky jste oblékáni,

dík něžným vašim matinkám!

Zdar vám, vy švarné, čacké děvy,

– ó příštích bohyň zářný jas! –

z nichž dosud ještě žádná neví,

jak skloňuje se der die das!

Ó slečinky vy drobné, sporé,

jichž nenudí náš nudný věk,

jen vy jste pravá jeunesse-dorée,

vy zlato svojich matinek!

Vás obléknou si doma samy

a polibků se strhne proud,

než s řasnatými pláštěnkami

si Prahu jdete prohlédnout.

Tak jdou vás řady nepřehledné,

vy svěží jaro velkých měst.

Tři hodiny jsou odpoledne

a krásně jako z jara jest.

Zde pro nás druhé místa není,

ni pro vás chodník nestačí,

nejmenší naši gentlemani,

vy krásotinky nejmladší!

Svit slunce zlatý tiše padá,

svět nejmladších se prochází, –

ó kéž ten paprsk, chaso mladá,

tě celým žitím provází!