SVĚT ROSTLIN

Svět rostlin. Bez hnutí stromy sní o svých cestách

staletími tvarů. Šťávy země v rozkoši tekly jim ze tmy

a sladké bylo, ssajícím, jiskřící mléko slunce.

A nejvyšší rozkoš: dáti lahodné formě

rozkvést tajemstvím tíže a větrů a světla. V hlubinách sálá

vzpomínka ohně. O nadbytku číše přetékající a polibků slávě

hovoří vůně. Ať přijdou hmyzy všech tvarů,

i na ně čeká zde dílo a nejpříšernější

jak nejkrásnější uvítá stejně měsíčná bledost

i vášnivé zardění květů. – Má duše, daleko od nás

teče zde život, hučení řeky vzdálené nocí.

Pod hvězdami mlčenlivými slyším ho šumět,

jak varem se kouřil v ohnivých letech třetihorních. V zrcadle jeho

nádheru barev svých uzřelo jitro i večer, tajemný odlesk

věčné krásy. Daleko za námi teče a valí své hloubky do moře,

jehož vlažné a jako krev sladké vlny nesly nás v ostrovy tyto.

Ale ticho u skalních pramenů vládne a u břehů budoucích zemí,

a němý je lidskému sluchu stejně pád světů

a první zavíření nového slunce ve tmách mystické noci,

jako skládání vůně a koření žízeň.