Svět utíká...

Jí mohlo být šestnáct neb o málo víc,

a on – jen o to zrození byl asi před ní;

šli, oba dva hubení, pobledlou líc,

a byl jinak to párek už docela všední.

Nebyli bohatí, nebyli ubozí,

nebyli hezcí ni bez krásy též,

tak jako co se kdy vozí a nevozí,

co je tak pravda a co je tak lež.

Šli. Tisk se jí k rameni, něžně ji ved

a tak nervosně kolem se oháněl holí,

hned sladce s ní cukroval, vážný byl hned,

ta jen, jako když něžné jí srdéčko bolí.

Tou láskou bohatí, v chování vyspělost;

vidíte? – neviďte, cestu vám zakročí,

že prý jste smělý a drzý a sprostý dost,

že prý jste pohléd mu nevěsty do očí.

Ba! – nevěsty než bude ta léta mít,

nevěst kolik on vystřídá! (proč jaro svádí?)

ta kramařit s láskou svou bude a klít,

nebo plakat, jak svadly jí lilie mládí...