SVĚTA KVĚT

Z květiny zrozen bílý Květ,

tak líbezný a skvělý,

že andělé, jej uvidět,

s nebeských výšin spěli.

A zpívali mu nadšeně

a na své lýry hráli –

že pastýři a ovečky

jak omámeni stáli.

Ze země Květ ten tělo vzal,

leč duši s nebes výše,

byl malinký, leč zář svou pjal

nad svět a jeho říše.

Když hvězda Květ ten spatřila,

na východ pospíchala

a smutným králům toužícím

tu zprávu zvěstovala.

A oni za ní přes pouště

a přes srázy a hloží,

by mohli zlíbat, uvítat,

to krásné Kvítko Boží.

Jeden mu nesl korunu,

druhý kadidla vůni

a třetí myrhu indickou –

šli hledat Květ, kde trůní.

A dlouhá léta Kvítek ten,

rost’ utajený světu –

znám jenom malé chaloupce

v městečku Nazaretu.

A potom chodil po vlasti,

nebeskou vůní dýchal,

nejeden rybář nechal síť

a za tím květem spíchal.

Když dotkla se ho nemocná,

hned novým zdravím vzplála,

když pohlédla naň hříšnice,

hned z hříchů svých se kála.

A kdo řeč jeho poslouchal,

měl krásy světa dosti,

tak pustou země byla mu

a snil jen o věčnosti.

A proto vládci země té

Květ na kříž vbili hřebem –

a ve způsobě zakleté

je nyní bílým chlebem.

A na oltářích rozkvétá

při sladkých zvonků znění

a volá k chudým do světa:

„Já dám vám občerstvení!“