SVĚTCI

Tři svatí sobě vyprosili,

by směli trochu na svět dolů;

že prý se jenom poohlednou

a zase brzo vrátí spolu.

Snesl je anděl. Byli dole.

A stáli v poušti. Moře písku...

Aj, tamhle cosi pohnulo se,

tam sedí stařec na skalisku.

Byl lysý, nahý, vráskovitý

a držel trnitý prut v ruce.

To lidský Osud. Vládne žitím,

poroučí smrti, zdraví, muce.

Tu první, profesor kdys, praví:

„Nemějte za zlé, že se táži.

Co den slyšíme stesky, vzdechy

a tisíc zdviženo je paží,

a tisíc žalob k nebi táhne,

že mučíte i malé děcko,

že nevinného rozsápáte,

že slepý jste. Je pravda všecko?“

Však stařec, bradu opřev o dlaň,

jen mlčel, klátě tiše prutem.

Tu druhý, vojákem jenž býval,

děl vlídně, v citu bolně hnutém:

„Snad boží vůle za nástroje

vám pekelníky přidělila;

ti hůř snad tropí, než vy chcete,

že ukrutná tak vaše díla.

I ve válce se kdys tak děje,

když vojsko při dobytí města

drancuje, vraždí, pálí, mučí,

že vůdci oškliví se směs ta.“

Tu stařec poušklíb’ se trpce

a mluvil tiše, více k sobě:

„Beránci moji, tovaryši,

vy útěcho má ve starobě,

ty smrti pilná bez únavy,

vy věčně pracující víly,

vy sluzi velebnosti boží,

jež zákonův se neuchýlí!

Ta luza lidská nestydí se

a svatým pokoj nedá v nebi

a na vás stěžuje si, na mne.

Ta má těch žalob zapotřebí!

Co tygr neudělá tygru,

dělají lidé stále lidem,

co zvíře nedovede v zlosti,

dělají sobě v smíchu, s klidem.

A pro vše mají slova krásná

a svádějí vše do systému

a velebí ten pokrok světa

a vraždění se koří svému.

Když moře bouří, zem se třese

a sopka soptí – co tu křiku!

Nuž, páni, projděte se Čínou

a pohlédněte na Afriku!“

Děl první svatý: „Pravdu mluví,

zná mnoho historické látky.“

A třetí, posud nepromluviv,

děl tiše: „Pojďme raděj zpátky!“

Byl žebravým kdys řádu mnichem,

pokorně řekl: „Naše díky!“

Stařičký Osud za ním volá:

„Že pozdravuju mučeníky!“