SVĚTCI.

Bratři! Nerozuměli jste světcům! Plni jsou hříchu –

a vy jste za pokoru měli jejich královskou pýchu.

Pohrdli sladkostí země, každý jí vrátili dar

a květnům jejího jara zpívají o slávě slastnějších jar.

Zapřením prokleli naději matek a nemilující věří,

že Bůh k nim promlouvá plameny v kvetoucím růžovém keři.

Nevešli pozváni v království ženy v západů rozhoření,

ale rozkoše nesčetněkrát palčivější prožívají v snění,

neboť samoty jejich podobny jsou ohnivému moři,

v němž bílým žárem pokušení nejsvůdnějších hoří.

A když ze svých samot vyjdou, kamkoli pohlédnou jen,

zdráhajícím vtíravě se nabízejí nejkrásnější z žen.

Pyšní jsou světci! Dvojnásob užili sladkosti země,

a přec o její rmutné hořkosti hovoří temně.

Dvojnásob užili trýzně i rozkoší letního zrání

a v konec umdleni chlubivě mluví o svém odříkání.

Pyšní jsou světci! Zapřeli matky a nemilující věří,

že Bůh jim vyšší lásku slibuje v růžemi hořícím keři.

Pohrdli sladkostí země, každý jí vrátili dar

a v květech jejího jara sní o příští slavnějších jar...

Ó, bratři! Domýšliví jsou světci a plni jsou hříchu –

a vy jste za pokoru měli jejich královskou pýchu!