SVĚTEC ČI BLÁZEN?

Šel v noci kdos (prý blázen) ulicí,

když všecko sen (prý spravedlivý) spalo;

byl příliš mlád, však přece na líci

mu vadlo cos a tiše umíralo.

A s hvězdami ten „kdosi“ hovořil,

jak druhdy v písních erotických bývá:

„Bledounké světy, který je váš cíl

a vaše věštba, stáda moje nyvá?

To po vás taky tolik proudí kalu

a z jeho řečišť tolik plísně kvete?

A kolik u vás „nejvyšších“ je Baalů?“

(Nuž, nebyl blázen? duše dobré, rcete!)

...I sklonil oči... Domy kolem strmí

a seladonské ve tmách arkýře

nad tlamy chrličů, jež nikdo nenakrmí,

a zbylý prapor šumí s pilíře.

Tu chvojky krčem, klenotníků mříže

a stínuplné pece zvonařů,

průlomy nízké do havířské chýže,

musea, sněmy s hesly císařů.

„Mé rodné město!“ sténal chodec suše,

„Ninive, plné hnusných stonožek!

Až v hlubinách se za tě hanbí duše!“

(Byl blázen čirý, jak jsem z předu řek’.)

„Za tváře tvojich přejedených kněží,

za sešlé děti, prsty ssající,

za věrné manželky, jež u milenců leží

a lascivně se, líně tvářící.

Za tribuny tvé bachraté a dušné,

za tvoje vojsko zpupné, strakaté,

za loupežníky kol bran neposlušné,

jež právem lživým marně stíháte!

Za zřízení tvé, zfalšovanou víru,

za krby tvé a za vše tvoje ženství!

za dějepravné rány bohatýrů!“

(To řečeno juž jistě ze šílenství!)

„Pah“ – mávl rukou – „zaslíbená země

Kolumby nové marně očekává!

Plískání zátok z dálek zvoní ke mně!

...Má mladá hlava! Moje mladá hlava!“