SVĚTEC I BLÁZEN

Ničemně pohřbil všechny naděje.

Potrhal v prstech nejkrásnější růži.

Života vpálily mu galeje

Písmena rudá na zahnědlou kůži.

Proč žije, nevěděl, a přepadla

Jej touha, tknout se Boha tvrdým slovem.

Šeredný Narcis, v plíseň zrcadla

Se díval v starém rámci jantarovém.

A zhnusen sebou chtěl sám zmizet sobě.

– – Bez Evy pokořil pak Adama:

Sám sebe z ráje vyhnal v stejné době...

A zas byl šťasten. ŽIVOTE, měj díky!

A umění měl rád, jak ráda má

Nevěstka brloh svůj i námořníky.