SVĚTLA A STÍNY.

Noc černá havran jak starý

se zhlíží v zrcadle vod

a hučí od jezu: vari!

je kalný, je chladný ten brod!

Však s mostů paprsky táhlé

se schvívají do očí vln,

jak soucit v touze své náhlé,

jak pohled, jenž útěchy pln.

A stíny se světly hrají

tak čarovně bleskotný rej,

že zvát se bludičky zdají

v ten tajemný na řece děj.

Tak tiše, tak chvějně, tak dlouze

ty prouhy jdou vodami v dál,

že v teskné u srdce touze

v ten vír bysi hleděl a stál...

A zrádná hlubina zdola

svůj pohled vpíjí ti v líc,

ten zrak, jenž vábí a volá

a zavádí hlubině vstříc.