SVĚTLÁ NOC.

Je světlá noc, a hledím z okna ven –

chce blouznit se mi jako v prvním mládí!

Jak celý svět je kouzlem proměněn,

jak v tajuplné snění mě to svádí,

kams do modravě zašeřených cest,

ve stíny lesů, k výši zlatých hvězd

mě čarovnou cos nese, divnou mocí

v té měkké, teplé noci.

A pohádka a život – jedna směs,

jež bez hranic jak nebe s mořem splývá –

ach, ano – věru – klopýt’ jsem a kles’,

leč v stříbru luny duše kal svůj smývá,

z mých trnů roste bílý, vonný květ,

a v duši sníh a běl je dětských let,

jak andělé jí letí ku pomoci

v té měkké, teplé noci.

Hle, nalezl jsem zase zlatý klíč,

jenž všechněch tajů zámky otevírá –

ten vypad’ mi, když nízký jal mě chtíč –

ó, velká, věčná básni všehomíra!

Nechť zítra zas mi němý je a hluch,

teď plný hudby, šeptu vlahý vzduch,

vše chápu zas, jak naslouchal bych otci

v té měkké, teplé noci.

Zas rozumím, co květu praví květ,

co zdá se ptákům, co list šepce vánku –

ó, pojď, já vše to na pohádku splet’

a vyšeptám ji tobě do červánků,

má lásko sladká! Slyš, jak na můj kyn

se rozpěl slavík v šeru doubravin,

jak slétají se k nám teď snové krotcí

v té měkké, teplé noci...