SVĚTLÁRNA

Duše jako moře tají zhoubné tůně.

V květnu žití srdce ilusemi stůně:

zjeveními lásky, zjeveními štěstí;

obě cesty mohou do propasti vésti.

Světlárna jsem zrádná na pobřeží moře,

skalisk břitké dýky ověnčuje hoře;

leckteré již lodi cestu její spletla

na vrcholu věže zanícená světla.

Neklidné je moře, záhadné a širé,

jeho vlny víří u světlárny siré,

v které bydlí strážce, samotou jenž šílí.

Bludná loď, když k břehu v bouřné noci cílí,

neví, zdali hořet na světlárně zočí

světlo spásy nebo šíleného oči.