SVĚTLÉ PAMÁTCE MISTRA JANA.

Již bezmála pět tomu století,

co nepřátelé, zlobu v bledém líci,

Tě stihli, Mistře, slovem prokletí

a potom Tebe vlekli na hranici,

z těch plamenů, kol Tebe jež se chvěly,

v Tvou rodnou zemi jiskry zaletěly

a vznítily se v požár velkolepý,

jímž Tvoje vrahy trestal vůdce slepý.

Pět věků bezmála – a dosud pálí

žár hranice Tvé srdce věrných Čechů,

v sluch dosud bije pokřik neurvalý,

jímž vzduch se třásl Tobě ku posměchu;

než dost i takových je dosud lidí,

již kacíře jen v Tobě, Mistře, vidí

a kteří, kdybys ožil, v téže chvíli

by hranici Ti novou postavili.

Tak mnoho za pět změnilo se věků,

tak mnohé ve hrob klesly ideály,

jež nezakořenily ve člověku,

a nové zase v jeho hrudi vzplály;

Tvůj pouze obraz, Mistře, beze zněny

mu zůstal v duši, leda větší ceny

že nabýval, čím více pochop líný

naň metal svoje jedovaté sliny.

Tvůj vděčný národ, Mistře, dlouhou řadu

let vzpomíná Tvé mučednické slávy,

Tvou na památku prostřed pyšných sadů

i v chudých vískách pomníky Ti staví –

a za krátko již nad ně nade všecky

se hrdě vztyčí výtvor umělecký,

jejž v místě krví posvěceném Praha

Ti postaví – měst českých máti drahá.

Však trvalejší žuly nebo kovu

ten pomník jest, jejž ve svém srdci každý

jsme Tobě vztyčili! Duch bez okovů

se k Tobě nese, Tvůj je, Mistře, na vždy!

O, kéž by plamen lásky naší k Tobě

vždy mocněj plápolal, jak v hrozné době

žár oné hranice se vzmáhal klaté,

kde zmíralo Tvé velké srdce zlaté!