Světlo.

Jak závoj démona noc se k řece snesla,

když na stráni, kde za dne křoví kvetlo,

se mihlo malé, rudé chodce světlo

a zmizelo. Stráň opět v temno klesla. –

Ač závoj noci černý byl a hustý,

mne k světlu tomu upomínka svedla –

kdo asi byl ten, jehož cesta vedla

přes vrchol stráně liduprázdný, pustý?

Já přítele znal, který k výši tihnul,

jak tento poutník spěchal temna říší,

on myslí smělou v závratnou spěl výši,

však také on se jenom v temnu mihnul. – –