SVĚTLO HMOTY.

„Pochodeň světla zářící

v mohutné třímám pravici

a před vámi ji nesa

vás vedu nad nebesa!“

Před davy lidu stín se táh’

po zemi vzhůru v mlžinách

a cosi jako záplava

mu z dlaně plálo do tmava;

a démanty a drahokam,

kde lid se vlékl, dštily tam,

a ať byl žebrák, ať byl král,

do hrsti každý zlata bral,

tož: žití lesk a ženy prs

a plodů sladkých plný trs,

mok uspáváním dýšící,

a nach a plnosť na líci,

vtip líný, rej a veselí –;

jim každý mžik byl nedělí,

jen myšlénka jak mrákotou

se potácela pod hmotou.

Zas děl ten stín, ať bůh či běs:

„Jen směle za mnou! Lide, věz,

to zlato, světel prouha,

je k ráji cesta pouhá!“

A tváře davu vzpjala se

svým každým rysem po hlase,

nesčetných ramen vztáhlo se,

jak vyschlá půda po rose,

a oči lačně těkaly

po darech slibných do dáli.

Tu při pohodlí starý řek’:

„Já bloud šel pouští myšlének,

kéž stačí ještě dnes můj ret,

čím touha vře, vše ukájet!“

Jak v ozvěnu hned mladý děl:

„Mým cílem buď jen forma těl

a krása, kterou cítí ruka,

jen pod ní tíseň vzdechů puká“ –

až celý dav vzkřik’ rozhodně:

„Chcem’ celý svit té pochodně!“

V kýs divný smích zněl temný hlas,

když děl ten stín, ať Bůh či ďas:

„To celé světlo na vás skane

u cíle cesty požehnané.“

A z chlípných očí, mastných úst,

jsi viděl stíny vášní růst,

a kolébka i mohyla

se leskem cárů halila,

a velký, ctný a vážen byl,

kdo v zlatě moh’ si čerpat sil;

jí ženu koupil, muže chyt’,

i myšlénku a právo, cit,

a řka: jsem pes! hned za podlost

měl úřadů všech, blaha dost. –

Ve víru tom a hluch a spit

se hnal a jásal, řval ten lid:

„Ó hossanah! Tys světa zář,

chcem’ za boha tě na oltář! –

Jen v pochodni té celé, celé

my uvítáme spasitele...“

A padla k nim. Hned v šíř i dál

na místo světla požár vzplál –

a lid, jenž na tvář padl němý,

vstav, osleplý šel dál tou zemí.